Dne 1. září 1939 zahájily německé oddíly útok na Polsko. Přímý útok předcházela řada provokací. Většina z nich byla vyvolána příslušníky nacistické páté kolony v Polsku, kteří se rekrutovali hlavně z německé menšiny. Od jara 1939 vedl německý tisk a rozhlas soustavnou štvavou kampaň proti Polsku. Tato kampaň vyvrcholila v letních měsících 1939 v úplnou hysterii. Den před zahájením nacistického útoku byla provedena na německém území v městě Hlivici zvláště rafinovaná provokace. Nacisté odění do polských uniforem přepadli hlivickou vysílací stanici a vysílali z ní krátkou dobu protiněmecká hesla. Těchto provokací, které si sami vyrobili, použili nacisté jako důvodu k válce. Na rozdíl od minulých válek nebyla uvedena ultimátem; německé vyhlášení války doručily polskému lidu německé bombardéry v ranních hodinách 1. září 1939. Hitler rozhodl o zahájení válečné kampaně proti Polsku dne 31. srpna 1939 ve 12,40 hod. a určil začátek vojenských operací na 4,45 hod. ráno dne 1. září 1939.

Druhou velikou nevýhodou pro Polsko byla dlouhá polsko–německá hranIce. Celková délka polsko–německé hranice až do března 1939 byla 1912 km, po záboru Československa (počítáme–li i hranici polsko–slovenskou, jež byla obsazena německým vojskem) už 2896 km. Byla to jedna z nejdelších hranic v Evropě. Francouzsko německá hranice (400 km) byla například v roce 1939 více než sedmkrát kratší než hranice polsko–německá.

Další nevýhodou polské obrany byla přítomnost německé menšiny na polském území. I když tuto menšinu tvořilo jen asi 3/4 miliónu obyvatel, měla velký význam, protože byla soustředěna právě v pohraničních oblastech. Zfanatizována nacistickou propagandou a částečně i vyzbrojena německými zbraněmi tvořila větší část této menšiny záškodnickou pátou, kolonu, jejíž význam nebyl malý. V některých oblastech, jako například v okolí Bydhoště, zahájily německé nacistické bojůvky na počátku války organizované bojové akce proti polským jednotkám, a tyto akce nejenže způsobily polským jednotkám ztráty na životech, ale především ještě více přispěly k dezorganizaci stejně už velmi obtížných vojenských operací.

Zatímco německý útočný plán byl dlouho velmi odborně a důsledně připravován, polský plán byl velmi improvizovaný. V letech 1938–39 se sice v polském generálním štábu pracovalo na určitých plánech týkajících se obrany západní hranice, avšak žádný z nich nebyl plně dokončen a hlavně žádný z nich nepočítal s obranou hranice na jihu. Dne 23. března 1939 byl narychlo improvizován plán, který se stal základem polských obranných operací v září 1939. Později byl ještě doplněn na základě jednání, které. mezi sebou vedly polské a britské štáby ve Varšavě ve dnech 23.–30. května 1939.

Naproti tomu německé válečné přípravy byly provedeny bezvadně. Německý plán byl založen na principu bleskové války. Úkolem bylo dezorganizovat celé polské území, a především polský dopravní systém ničivou akcí letectva a současně zaútočit prudce a do hloubky pozemními armádami.

Tak začala druhá světová válka. Nacistické Německo se na agresi připravovalo celá léta. Tažení na Východ, tedy pokračování starogermánského Drang nach Osten, bylo naprogramováno v bibli německého nacismu. Mein Kampf již ve dvacátých letech napsal A. Hitler. Cílem Německo bylo nejen Polsko, ale následně i Sovětský svaz. Hranice nové německé tisícileté říše měly probíhat někde na Uralu.

Důležitou úlohu v těchto zločinných agresivních plánech hrály i německé menšiny. Již v r. 1938 německá menšina v Československu, její velká většina, podle nacistických pokynů rozkládala ČSR a pomohla ji nacistům zničit. Poté se sudeti v německých uniformách, a to nejen wehrmachtu, ale i SS a gestapa, „hrdinně“ účastnili zejména v barbarském tažení na východ a jih Evropy. Také příslušníci německých menšin z Rumunska, Srbska, pobaltských států. Běloruska, Ukrajiny, Ruska pracovali ruku v ruce s nacistickými jednotkami, a to i proti svým bývalým spoluobčanům. Byli zpravidla i krutější než říšští Němci.

Slovanské obyvatelstvo Polska, Ukrajina i Ruska mělo být ze značné části vyvražděno či vyhnáno daleko na východ. Jen malá část Slovanů byla určena ke germanizaci, další pak měli sloužit jako novodobí otroci německého panského národa. Po válce mělo být podobně zúčtováno i s Čechy. Čechy a Morava měly být osídleny německými kolonisty.

To vše nebyly jen plány masových německých vrahů. V Polsku již v průběhu války docházelo k masovému vyvražďování polských Židů, značné části polské inteligence i obyčejných Poláků. V nastoupené cestě Němci pokračovali i v průběhu války.

Co probíhalo na území Sovětského svazu po 22. června 1941, nemělo od vpádu Hunů v dějinách evropské civilizace obdoby. Zde své zabijácké řemeslo plně rozvinuly tzv. Einsatzgruppen, eskadry smrti, jejichž jedním z porodníků byl masový vrah R. Heydrich. Ruku k dílu pilně přikládaly i mnohé jednotky wehrmachtu. Za nimi zůstávaly statisíce mrtvých civilních obyvatel, včetně žen a dětí, vypálené vesnice, zničená města.

Dnes je tomu 81 let, co Anglie a Francie vyhlásili Německu válku. Krvavá cesta evropských i světových dějin započala. Válka skončila 2. září 1945 kapitulací japonské armády. 60 milionů lidských životů vyhaslo. Nezměrné byly i materiální škody.

Měli bychom tedy na svou minulost, i tuto její temnou část, vzpomínat a vyvozovat z ní poučení. V dnešní době je to zvlášť aktuální. Válka v Sýrii, kde již došlo k řadě nejrůznějších provokací, jež mají vtáhnout do probíhajícího konfliktu i armády Západu na straně teroristů, má potenciál přerůst i ve válku světovou.

Místo hledání poučení v minulosti, snažíme se o ní mlčet. Až do dnešního večera jsme mohli čekat, zda některá významnější média nepřipomenou výročí vzniku druhé světové války, ale nedočkali jsem se. Proč tomu tak je? Jednou z možností, a to velmi pravděpodobnou, je skutečnost, že Spolková republika Německo je nástupnickým státem třetí nacistické říše. Vzpomínání na druhou světovou válku by se mohlo negativně dotknout jejího dominantního postavení ve střední Evropě nebo alespoň její pověsti. Nebo dokonce, nedej Bože, vyvolat nálady Německu nepříznivé, např. požadovat, aby Německo splnilo své reparační povinnosti, o kterých se v současnosti ani nezmiňuje. Proto snad je lépe, ale jen z hlediska Německa, raději nevzpomínat.

Z lidského hlediska však vzpomínat musíme. My, Češi, žijeme ve svém státě jen díky tomu, že Německo válku prohrálo. Jinak bychom již jako národ neexistovali. To je jedna ze základních skutečností, jíž bychom neměli ve svém vzpomínání opomenout. Ke svobodě a obnově Československé republiky nám dopomohli Spojenci. Měli bychom na jejich oběti s vděčností a láskou vzpomínat. Byli to Angličané, Francouzi, Američané a především Sověti, jichž padlo v boji proti nacistickým stvůrám asi 27 milionů. V zápase s nacisty zahynulo i 360 000 Čechů a Slováků. Hluboce se skloňme před památkou všech, kteří položili svůj život v boji s obludným a barbarským nacismem!

Náš hlas může být hlasem jen volajícího na poušti. Ale i tak má svůj velký význam. Když pomůže alespoň hrstce lidí v současnosti si uvědomit, jak strašná válka je, jak se tedy musíme usilovně snažit odvrátit jakoukoliv další, zvláště pak světovou válku, pak plníme obecně lidské zadání. Chceme mír, nikoliv válku! Hájíme člověčenství v lidstvu.

Říká se, že ti, kteří se nepoučí z vlastních dějin, je musí prožít znovu, se vším všudy. Věřím, že většina z nás umí číst z historie lidstva a z minulosti se učit a poučit. V tom je naše velká šance pro současnost i další mírovou budoucnost.